Šeptej, ať neslyší můj křik

Toulám se světem
/bez ladu a skladu/
v botech /podobných těm z Paříže/
s jiskrou v oku,
co zhasla.

Slečna,
co prodává zimní ovoce /.../,
dostala sicilský pomeranče
a nechala mě ochutnat...
/smála se kaštanovým úsměvem/

Za ostnatým drátem z plastu
je prý nová země, lepší svět.
Odpusť mi všechna slova,
co působila bolest,
už nepromluvím.
/políbím, propluju, pominu./
//prominu//

Od desíti k pěti,
v ranním oparu nad městem,
skelný pohled porcelánový panenky z výlohy...
Plakala by /kdyby směla cítit/

Svítá,
sluneční absence,
jenom drobnej déšť a malátný pohyby.
/je ráno a ty spíš/
Nádechy jen pro ten pocit,
že víc od světa nemůžu čekat.
Pocitový probouzení, slzy smíchu, pocitový vztahy ... s tebou.
/,,je to absurdní“/

Mám rozostřenej pohled,
málo jasnejch tvarů,
ledový ruce na bocích
a hodně snů,
co nikdy nevykročí z deníků.

Předměty mě učili pojmenovávat ve školce,
/9 let zpátky/
hodně toho jsem zapomněla.
Utkvěly mi jen abstraktní tvary kuželů,
co lehko mění směr /jinam./