Žalm žíznivého schizofrenika

..HLUBOKÁ NOC..

V listoví skryješ se zmámený opiem,
nahý a bez studu klidně se projdeš
zčernalým náměstím.
Na Tebe, pane můj!, sírou si připijem,
„Služebník,“ kysele šeptám a toužím být v pelechu
(smilnit snad se štěstím?)

…
Na cáry přeješ si rozervat Jeho hruď
A klátíš se smíchy, když krčí se hanbou
či lhostejnou bázní.
Plášť toužíš strhnout mu a nadáváš; "buď jak buď´":
„Jsem váš! A vy moji! Moru zvonkohra zazní…“

…
V duši Nám zlovolné nedobro bubnuje,
s očima psíma a tupými drápy
doufáme v poslední soud.
Náděj´ když jedinkrát kolem Nás propluje
v ohradě z kostí pak s rykotem vrhneš Nás
v plesnivý kout.

…
(Celý) svět skrývají Naše mdlé líce,
čerň, mrtvol bělost se zračí v tvé
bezbřehé krutosti.
Trny pak vrazíš skrz zčernalé plíce,
kuřáku zhýralý!
(Zapalte si, Jasnosti)

…
Slovy Nás šikovný umělec omámil
písní za nebeské loutny hry líbezně
přednesené.
Nás, blázny! v ohradu z kostí pak polapil
(„Řeka Styx a mince korozí zanesené??“)

..SVÍTÁNÍ..

Kdo jsi?, vozko s pointou každičké všivé hry,
jak děcko chceš figurky co nejvíc měnící se.
Až nyní se, můj milý, zbavíš mé pokory;
Je ráno!
A já
konečně

…
napiji se