holčička

už je to pár let,
co jsem byla člověk…

nahé porcelánové holčičky
a jejich roztříštěné hlavičky
u nohou mi ležely,
dětskou naději mi však už vrátit nemohly…

na vratké židličce,
na vysoké houpačce.
se sebevražednými sklony,
a ruce plné špinavé nevinny
co klepaly se mi,
jak křídla motýlí,
když jejich pel se rozptýlí.

zkoušela jsem lítat,
ale prý se to nesmí…

roztoužený svět,
bez neukojeného chtíče,
svět, co už nesní
a jen každý den svoje štěstí ,
na dně sklenice od vína loví
a při tom neví,
že já jsem byla ten člověk, co se každý čas rodí…