Čekání...

V tichosti svého mlčení
plul po asfaltovém moři
oslepován křiky světelných reflektorů
kde slunce běží dál
a měsíc stojí opodál
za Tebou ...
Bez radosti pohlédl do očí
snad pravdě
nebo lži
.
co se uvnitř ukrývá
co je pravda a co pouhopouhá fikce, představa?
Plameny olizují jeho tělo,
peklo? Mene tekel... tak se stalo.
Budiž to světlo, jasnozřivé
oslnivé, básnivě poetické...
.
A tak ve svém tichu bloudí,
nechápavě hlavou kroutí,
jak se dostal na pokraj této propasti,
bez radosti, přitom žádné starosti.
Vrhnout se střemhlav dolů,
snad vůně jara dodá jeho letu
křídla trávou provoněná a nedovolí ještě mladému tělu
dopadnout
na hubu.