Hvězdičky

Dívám se já na hvězdičky,
Jsou přece krásné, jemné.
Nádherné zlaté perličky.
Moje vzpomínky jsou dojemné.

Přec jsou tak daleko,
Jsem z nich celá naměkko.
Slzy mi tečou po tváři,
Měsíc na mě zazáří.

Malé bezradné tečky na obloze,
Pozoruji je stále.
Cítím se jak na bále,
I když vypadají uboze.

Ale já v nich vidím více,
Jsou jak malé svíce.
Hřejí přímo u srdíčka.
Na okamžik zavru víčka.

Vzpomínky mi letí hlavou.
Už ji vidím – tu pravou!
Do minulosti se zadívám,
Dobře si na to vzpomínám:

Nebylo to zrovna prima,
Ten den mi byla zima.
On mi svetr nabídnul,
Na jeho pokožce se pnul.

Kamarádka se hrozně vztekala.
Tak „Že je jí zima!“ pořád říkala.
On se na ní podíval,
Svetr v ruce dál svíral.

Odpověď nikdy nedostala.
Vzplanula v ní velká síla,
Nechutnými pohledy ho bila.
Na něho se naštvala.

To se ví! Měla ho ráda,
Však on jí ukázal záda.
Já cítila víc než ona.
„Ach ubohá Mona!“

Já cítila novou lásku,
Houpající se na provázku.
Moje srdce se rozbušilo.
A jeho něco velkého tušilo.

Je to silná vzpomínka,
Není pro mě malinká.
V dojetí se koupou moje slzy.
Dnes mě totiž všechno mrzí.

Jak to všechno dopadlo?
Láska to nikdy nebyla,
Ta se jenom na mě vylila.
I kamarádství naše zvadlo.

Vidím hvězdy, otevřela jsem oči.
Svět se ale rychle točí!
Vždyť to byla dávná vzpomínka.
Tohle mě dojímá zlehýnka.

Něco se ve mně zlomilo.
Proč si mi chtěl lhát?
Vždyť si byl nej kamarád!
Proto je všechno jinak, než to bylo.

Bolelo to celou noc,
Šest měsíců – moc a moc.
Teď za mnou přechází lidi,
„Proč se s ním nebavíš?“ slídí.

Vždyť jsem byla sama celou dobu.
Bez kamarádů, pomoci a radosti.
Proto tak dávám najevo svou zlobu.
„Myslíš, že jsou to tvoje starosti?“

Hvězdy mi vše připomínají.
Takovou velkou sílu mají.
To umí jen hvězdičky,
I když jsou tak maličký.
(Láska totiž nejvíce bolí, když je upřímná)