Hnáni stále dál

Tryskem letím na hřbetě nezkrotného bělouše,
při běhu v jedno splývají jak naše těla, tak duše.
A vítr mi splétá vlasy a jemu hřívu -
mé pramínky jsou barvy hlíny, ty jeho sněhu.

Pádíme polem, letíme přes louku i les,
vidíme slunce, mraky i nebe plné hvězd.
Do očí nám padají dešťové kapky,
alespoň skrývají můj pláč úlevou sladký.

Běžíme dál, skáčeme do louží a přes polomy,
nenecháváme se lijákem ani větrem zlomit.
Klušeme, přestože nemáme stanoven svůj cíl,
utíkáme pryč a stále dál, až do konce našich sil.

Míjíme stromy, keře, pěšiny a cesty,
já nořím se do vzpomínek a zatínám pěsti.
Přimknu se blíž a obejmu jeho štíhlou šíji,
tvář nastavím větru, má bolest se do něj vpíjí.

Uháníme snad až na konec světa,
nechává vzpomínku, ať kolem nás si létá.
Však náhle, jako bych stín mezi stromy zahlédla -
postavu, která mi svou otevřenou náruč nabídla.

Poháním svého koně, však jako by se nehýbal.
On se přesto snaží své svaly co nejvíce napínat.
Já doufám, mé srdce poskakuje radostí.
Přísahám si, že tuhle šanci chytím a již nepustím.

Přijíždíme blíž, už stojíme pár kroků od lesa,
já rozhlížím se do všech stran, vidina mě až sem donesla.
Však byl to jen stín, hra větví, pouhý klam.
Já smutně sklápím oči, pobídnu svého koně a pádíme dál.

On nespoutaný, šťastný a volný jako pták,
já se vzpomínkami, touhou a otázkami, na které chtěla bych se ptát...