Z kamarádky obyčejný sok

Koho mám prosit o pohlazení slovíčky?
Nechápajícího přítele nebo náruč mojí mamičky?
S kým promluvit o trápení o konkurenčním boji,
že kamarádka – kolegyně – o mojí práci stojí.
Byla jsem na počátku jakéhosi vzniku,
a teď, možná kolegyně ostrými lokty ukradne mi kliku.
A s ní i klíč k jakému si pracovnímu vzestupu.
Cítím ji drápat se mi po zádech, sahá mi po krku.
Zas další člověk, který z přítele změnil se na soupeře.
A já zase otevřela jí své srdce, do mého nitra dveře.
Zrada, která vmetá do očí slzy a do srdce zasazuje klín.
S kým já si o svém trápení promluvím?

Přítel nezná, jak bolí zrada člověka,
jeho se můj smutek netýká.
Jedním mávnutím všechno pořeší,
za mé slzy vynadá mi – ten prostě nic neřeší.

Tak snad k mámě jako za starých časů si postěžovat.
Snad aby mě mohla politovat.
Jenže už předem vím, že s životem se nesmím srát.
Musím zatnout pěsti a o všechno bojovat