Zeď

Když i v davu sám se cítíš,
Pak přímo do pekelné brány míříš.
Ta stěna, kterou postavil sis kolem,
Je upevněna vším prožitým bolem.
Těžko je potom za ni proniknout,
Aby slunce mohlo zase zasvitnout
Na tvoji smutnou, uplakanou tvář
A do tvých očí vrátila se zář.

Kdo smí tou stěnou projít k tobě blíž?
Komu dotknout se tě dovolíš?
Takových lidí dříve bylo dost a dost,
Ale teď jsi mezi nimi jen nezvaný host.
A stěna sílí, roste výš a výš,
Však zastavit to teď už neumíš.
Slyšíš známé hlasy z dáli za stěnou
Však cestu k nim máš náhle zazděnou.

Musíš dál jen svojí cestou jít
A na svůj nový směr a cíl se soustředit.
Tam v dálce čeká nový život tvůj
A štěstí, láska…..na to pamatuj!
A pokud někdy tvůj čin pochopí,
Pak ruku tvojí znovu uchopí
A stěna zmizí, padne v zapomnění
A smutek tvůj se v krásné štěstí změní.