ROBINSONI

Rozednívá se a tramvaj
ranním městem brázdí.
Brázdí smog a světla aut
ji v té mlze doprovazí.

Ticho noci v dálce mává
město se už probouzí.
Orosené výklady
ztrácí lesk bez záře světel.
Staly se jen skleněnou zdí,
kde uvidíš svoji tvář.

Další tramvaj jako loď
k ostrovu se tiše blíží.
K ostrovu, kde trosečníci čekají
a ptají se, zda místo zbyde.
Místo pro houf Robinsonů
co na pátek čekají,
aby zase v pondělí
na ostrově stáli
stejně jako minule
o místo se báli.

A tak je to každý ráno
každý ráno, každý den.
Sny doma v šuplíku skládají
starosti rozsypaný po kapsách.
Zapomínají na lásku,
která padá jako déšť
co k nim prší ze všech stran
a stéká k nim po kapkách.

Po kapkách stéká
a do prázdna se vytrácí...