Taková jsem já...

Co nebo kdo jsem?
Jsem snad iluze či zlý sen?
Komu se zdám, komu mařím snění
Nebo jsem skutečná? Je tohle bdění?
Proč nemůžu prostě odejít, přestat existovat…
Co by se asi tak mohlo stát?...
Kdo by hledal noční můru?
Kdo chtěl by se mnou hrát tuhle habaďůru?
Nač se dopovat léky, nač mařit snahu lidem,
Když stejně budu stejná a s ledovým klidem
A tváří z mramoru
Kůži s fosforu
Potřísním krví… Ruce lepkavé pak přilepím
Na ústa křičící všem ranám svým.
Jak volný by byl ten poslední vzdech,
Než se jen potácet v cizích snech…
Než jen bloudit bolestným údolím,
Vím, jaké by to bylo, ach vím…
Ale nemůžu, nechce mi to dovolit,
Tuhle zkaženou schránku zničit.
Snad osud či snad někdo jiný,
Snad láska nebo ty černé stíny,
Co kolem mě se míhají,
Co v myšlenkách mě stíhají…
Ach, snad sebe jednou změním,
Snad dřív, než před konečným tlením,
Snad dřív, než utečou mi hvězdy, než zajde moje slunce,
Snad dřív, než nadejde opravdu konce…