Zaťal jsem srp do svého těla

Srpem ostrým jak žiletka,
srpem chladným jako led,
v pohybu jaký má baletka,
zahlédl jsem svou krev.

Vytryskla gejzírem,
rudá a teplá,
z nudy a z plezírem
na zem vytekla.

Rozlila se lavinou,
co řítí se z hor do nížiny,
snad chmury mé s ní zahynou,
a já se vznesu do výšiny.

Zaťal jsem kov do svého těla,
zaťal a nechal krvácet,
snad jsi se to dozvěděla
a půjdeš hlínu na rakev naházet.

Nechal jsem padnout život,
který pro mne tolik znamenal,
bez Tebe by mi bylo tklivo,
a stejně by mě zabil žal.