Praha Z noci na dvacátýho prvního

Z noci na dvacátýho prvního Jako soulož na mostě
žulových sebevrahů
Tvé oči místo luceren a apoštolů
Dívám se smutně na Prahu
pořád stejně smutně dolů

až do duše

Jednou až se promiluju kariérou chci do sběru
jako sešity
půlnoční univerzity
v jednom tahu klínem
popraskaných cest

/Byla taková tma že nebylo vidět
jak je to tady odporný a zkurvený

a jak se třeseš v náručí
kluka který dlouho do noci pláče
verše pro holku kterou nikdy
nebude mít
ve svojí posteli/

Špinavá krása ulic
kde to ještě nezemřelo
slečen z údolí Perlovky

Tak mladá a nemá duši
a svý tělo

Holka tady nikoho z těch
korunovanejch
nebude zajímat
co máte z aplikovaný
psychologie

Tady se hází očima
tak akorát
na chodníky
obtloustlé Prahy

Tady je to buď básník nebo sebevrah

A ty se choulíš nahá v náručí
nádražních hotelů
mělas už být doma u dětí
u manžela u světlé budocnosti
ale spíš strašně moc sprostá nahá
opilá horkou nocí
a přitom nehtama škrábeš
nějakýmu studentovi na záda

že ho máš fakt ráda

Děti pláčou Kolikátej den
a ty nejsi doma

Záda přestanou štípat potem
a on si nevzdychne
žes tu byla

že Tvé tělo ještě pozdě k ránu
bude chutnat chlastem a promilovanou nocí

Ještě naposled Ještě jednou černou tuší
do Vltavy

"A stejně Praha je krásný město. Všecky děvky
jsou krásný dokud se nezamiluješ"

Možná máš moc horký tělo
zvláštní Ta bolest

neumět skočit