Bez domova

Bloudím, sám a sám jdu temnou nocí,
utápím se v myšlenkách.
Bez přátel a bez pomoci.
Ach, ten zatracený strach!

Připadám si osaměle,
jako vězeň ve svém vlastním těle.
Co je to za lidi?
Za lidi, kteří hbitě zamykají,
když tam venku v mrazu ubožáci umírají?

A je to zas tu!
Mozek jak kus ledu,
v břiše mi kručí hlady.
Co když to nesvedu?
A umřu…
Tady, pod nebem plným hvězd,
v parku zasněžených cest.

Ruce mám promrzlé na kost,
ve světě připadám si jak nezvaný host.
Ve světle pouličních lamp,
tělo se chvěje
a já padám do závěje.

Cítím, že zmrzlé mám i svědomí
a padám, padám do bezvědomí.
Svůj život asi nezměním,
já vím a trápí mě to na duši.
Někdo by řekl: „To se nesluší!“

Je mi to fuk,
jsem jen hloupej chlap,
vlastně ještě kluk.

Život byl pes,
já do smůly vlez.

V patnácti z domu,
a co k tomu a co k tomu.

Pomalu procitám a mluvím sám se sebou:
Co tedˇ se mnou? Nic.
Vážně? Ne, vlastně ještě něco.
A co? Půjdu pryč.
A kam? Tam kde žijí hodní lidé.
A to je kde? Nevím…- Co na tom? Někde určitě.