Strýc Kapras vydechl a skonal…

Rodina nad ním začla štěkat jak smečka psů,
nikdo z nich nechtěl zdědit prázdnou kapsu.
Něžně se zachvělo nažluklé prostěradlo
a mrtvé tělo chladlo.

Jen teta místo hádek chytla okenní kliku
a otevřela okno dokořán, by duše mohla uletět.
Vzlétli holubi z kapesníků
a rozlétli se všude po světě…

Když Kaprase do rakve zavírali,
teta mu naposled padla do objetí
a děkovala tak, že by tím rozpraskala skály!…
„Nebreč a dělěj!“ okřikly ji děti.

Drahý strýčku,
po pohřbu na tvém hrobě bude jistě mnoho květin.
Jedna z těch květin ale zcela převýší ty ostatní -
- květina neumělá, květina nevadnoucí –
- srdce tvé ženy…