Oči

Oči jsou chloubou každého člověka,
i když si to mnozí nemyslí.
Zůstává v nich skrytá pravda odvěká,
vidím v nich slunce, které vychází.

V tvých očích září jako čistá kapka ranní rosy smaragdová zeleň,
inkoustově modré nebe…
Blyští se v nich cosi, cosi jako naděje,
jež mi dává sílu žít.

V odstínu kaštanově hnědé nacházím soucit,
šedá je barvou večerních leknínů,
modrá mi dává sílu mít
a zelená je jeden velký cit.
Propletené snítko dlouhé nitě,
které mi šeptá: „Jdi, ty na to máš.“
S očima dělá se vše snáz.

Jsou nadějí jak nebe za úsvitu,
spletité věčnou lehkostí tvých citů.
Vidím v nich dálku měsíčního svitu,
hloubku stoletých tůní
a nespočet magických vůní.

Dívku, jež je lehká jako ptáče,
usmívá se kolem sebe
a nepláče, i když ji srdce zebe.

Jen svýma očima já vnímám tebe.

Oči jsou chloubou každého člověka,
i když si to mnozí nemyslí.
Zůstává v nich navždy skrytá pravda odvěká…
Oči jsou kus krásné země
a jsou mou součástí.

Tak bavme se pohledem na svět jinýma očima,
ty naše zůstanou stejné.
Mám je rád,
protože poslechnou a zavřou se,
když řeknu: „Už chci spát!“