Když růže pláčou.

Tisíc hebkých hlasů do tmy něžně šeptá
že čas už rozevírá unavené dlaně
ani jeden z nich se ale neptá
proč tak ráda tančíš na odvrácené straně

To růže pláčou a slzy pod kůži se vpíjí
myslíš že je to nebolí když stárnou
v čase se ztrácí tím lži lehce skryjí
i když se tomu brání mají duši lehce tvárnou

Mám k těm hlasům zvláštní vztah
však to osud růží vůbec nezmění
pohledem je spálíš pak promění se v prach
Tvé tělo je těch hlasů růží vězení

Už nic tedy není - jen hlasy tiše zní
to myšlenky na nepoznané se zas a znovu vrací
děj života působí teď směšně svojí skutečností
jak v prostoru nekonečna se nesmrtelnost ztrácí

Sám v sobě se hledám a podstata mi uniká
odkud kam Tvá cesta vede já nemám dosud tušení
jsem bez boje těžce raněn což vážně se mě dotýká
a šrámy z Tvojí lásky jsou jak Kainovo znamení

Slyšíš? Růže vážně pláčou – ještě chvíli
otevírají svá srdce abych se měl kam vrátit
šeptají že mám jen kousek k poslednímu cíli
Však cestou zpátky o trn růže já mohl bych Tě zranit...