Monofórum

Zjizvené tváře na mne zírají
jako na padlého anděla
s láhví v ruce, co ho v ráji
jeho společnost nechtěla.

Všichni ti žoldnéři chtěli by
stále za něčím se hnát –
proto je mi tento svět nelibý
a tak jsem z nebe pad.

Zavrhnul jsem jejich mysl,
morálku a zrůdné pravdy,
o kterých tvrdí, že mají smysl,
a směji se a točím se zády

k těmto zkamenělým tvorům,
co ve své zoologické zahradě,
v klecích, vedou své monofórum…
Nevím, snad pláč je nasnadě.

Tak se jim vysmívám,
pohrdám,
nad sebou pláči,
vězní mne ve svém vězení.
(Nahoře, ze skály zamávám,
sbohem dám,
a poté dolů skáči –
budu mrtev, nic se nezmění.)