Útes

Blesk vášně prostoupil těly,
oběma zároveň,
hrom vzrušení a tlukot srdcí zněly,
ve stejném rytmu…
Řvali jsme celému světu,
pro Tebe já a Ty pro mě jsi tu,
a bylo pravé poledne,
poledne naší lásky, vřelých citů.

Další den navečer mlčky jsme přišli,
ten útes je svědkem,
že slzy byly vařící, tolik pálily,
přímo ze srdce, slzy smutku.
Všechno bych odpustil, i nevěru,
však odpustit sám sobě,
ji nechci, ani nemohu.

Havraní křídla mi na tvář kreslí,
Poslední verše!
Palčivá bolest temní smysly!
Ve slunci rudém paprsku,
jsem herec v jevišti bez diváků,
hraji svou roli – dnes opravdově,
volný pád mění ji v tragédii, mění ji v pravdu!