Možná že

Na sebe sama klonící
jsoucnost se popírá,
slyší se krvavě, jako ústa upíra.
Vytrhávajíc sladké pohledy duší a srdcí,
zalézá do hlíny setmělých mračen
prorostlých žízní umění –
zalézá do země jak dělávají to krtci…
nebo mrtvoly.

A až když se vyvrátí ze svých
révových úkrytů, možná že pozná
je-li.

Komorní geniálnosti
nikdy nevítězí před
rozmáchlou orchestrální zhovadilostí.
A tak tomu býti nemá!