Indiánka

Stezka která nikam vede,
za ruku se držím s žalem,
domů jdu-už ne v sedle,
s životem už končím málem.

Měsíc nad stezkou,
jdu další cestu bolestnou.

Indiánko z mých hor osamění,
Indiánko mých ztrát,
černovlásko z pralesa mých lásek.

Černý prapor zvedám nad tvou krásu,
gilotinu pouštím na mou hlavu,
modlitba jde z mého hlasu,
zavedlas mě na popravu.

Jdu zpříma,
nebojím se zemřít pro tebe,
pro všechny své lásky.

Ne není to dojemné,
teď chci zemřít pro jednu Indiánku.

Jdu stezkou která nikam vede,
jdu po krajnici lásky,
černý kůň dál se mnou jede,
nad propastmi sázky.

Na tvých očích, Indiánko,
na tvém čele kurtizánko,
vyhloubily zase manko,
cizí ruce-Indiánko!

Proč miluji tvrdé Indiánky,
zvyklé výběru Darwina,
proč líbí se mi kurtizánky
jež čpí láskou morfia.

Nač žít bez lásky Indiánek,
bez havraních dotyků,
na obrysech malovánek,
zabij mě, Velký Manitů.

Vrhni mě do velkých lovišť smrti,
zachraň mě teď hned,
vem si mé lásky drti,
a na šíp si natři jed.

Kéž bych odvahu měl indiánských mužů,
vzít si tě Manitů z ostří jejich nožů,
prosím tě vem si mě,
sotva už můžu.