Bráško..

Bráško, bráško můj malý
nikdy jsem pro tebe nic nepsala..
Já vím, že život dlouhý sudičky ti dali,
a jen já tvé dětství zaspala..
Bude to pořádku, že ano?
V duchu se ptám a křičím,
ty musíš spatřit nové ráno!
Sama sebe svým myšlením ničím..
Usměj se, pustíme si pohádku, chceš?
A budeme se smát a povídat
o tom, jak jsi postavil kostkovou věž
uprostřed obýváku a nechtěl ji posbírat..
O tom, jak jsme se šíleně nasmáli,
při puštění toho rádia – ty víš..
Tvůj zvon života Smrti ještě nezradili,
že jo? Tak co mi k tomu povíš?!
Dál se budeme smát, a dál se hádat a prát
no jo, naše hádky.. Ty za to stojí..
Ale vím, že stejně mě máš rád
a že nitky osudu to všechno ustojí..
Tak řekni přece něco!!
Prosím..