Na křídlech vážky

Vidíš, tak už zase pláču
- a to jsem si řekla, že už to neudělám
vidíš, už zase padám na dno
- a to jsem si řekla, že se naučím létat.

Copak nedokážu opravdu psát o ničem jiném
než o smutku v srdci mém?
Ráda bych řekla, že toto je poslední
poslední báseň na rozloučenou...s tebou.

Ale nedokážu to - vidíš, už zas
směju se ve dne, v noci jen pláč
proč necítíš mé slzy, jaktože neřežou tě v srdci?
Kdo mi teď pomůže, vezme pod svá křídla.

S tímhle jsem se vlastně již vyrovnala
- dávná minulost
ale ta nová rána mi dech vzala
jako by toho už nebylo dost.

Byla jsi jediná, kdo mě slyšel ve tmě
kdysi naše srdce tloukla stejně
co se však stalo neví ani jedna z nás
možná za to může jen ten čas.

Ten čas, co proklouz
mezi nás.

Tečou mi slzy po tvářích
a ty je už nestíráš
dlouho se nevidět - to byl hřích
a ty jen svou přetvářku zastíráš.

Bolí to, ztratit lásku
ale ještě víc bolí
ztratit nejlepší přátelství.

To, které bylo postaveno na křídlech vážky
tak křehké
naše přátelství a mnohé zkoušky
tak těžké.

Teď už vím, neobstála ani jedna z nás.

Jak se to stalo?
Kdysi jedna duše jedno tělo.
Co se to stalo?
Vrátit čas by to nejspíš chtělo.

Kde najít jinou kamarádku
která mi bude vším
kde najít jinou lásku
za kterou život položím...