Čas...

Víš, že už jsou to dva roky,
co naučil´s mě první slova
poskládat v krátké veršíky?
A já to pořád zkouším znova.

Třeba, když obloha je černá,
plná vodou nasáklých mraků,
smutná nálada je dotěrná
a duše podobá se vraku.

Vraku lodi na které pluji,
když je zrovna srdce bolavé
a okolí je jak drak ve sluji
a chrlí plameny tak žhavé.

Když třeba obloha je jasná,
plná krásných bílých obláčků
a moje duše je tak šťastná,
že život zdá se být bez mráčků.

Když hvězdy v noci jasně září
a dny bývají plné slunce,
to vše se střídá v kalendáři
a mojí inspirací být chce.

Děkuji, že ukázal´s mi cestu,
jak jinou formou o tom psát,
vždyť verše ukrývají krásu,
dokáží člověku radost dát...