Z dávnosti

Z dávností co se ti tají
co vyhlazují hrany z prvu ostrých věcí
zbylo jen pár zašlých šmuků
a výrazů tupých
s tváří slehlých rysů
není to příběh
co v paměti tě tíží
jen mžik - závan
co záclony rozechvěl
a v okně odrazem odbyl
co venku před domem
byl jen další zázrak všednosti,
východ či západ
prostý luční květ
bez touhy po obdivu se ztratil
dříve než něčí zrak
jak kočka v koši
klidem jitra spočinul
bez jména není v očích něčích
pro pouhé slety němých věcí
co nechytí, nekřičí, ani neobejmou
místa víc
než na špici jehly
pro skon křečí
co bolestí ječí
pro chvíle nevinnější
dítěte v lůně právě uslé
v podlosti ctností Těch
co pravdu znají
bez ducha bloudit
jak jiskra nevidoucí
v plameni skryta nehasnoucí
po chvíli ticha smutně se plouží
kapkou té slzy nebes ztracená
znát co tě ze sna budí
jak mrak co i když svojí hrudí
slunce ti může zakrýt nedonutí
ho svítit ani o píď dýl
díl svého hraje pro tu chvíli
i to že ti v cíli chybí síly
a v hrudi ti zbývá úder jediný...