Gauč uprostřed náměstí

Nandej si moje brýle,
usedni vedle mne
a vyčkávej chvíle,
kdy přijdeme.

Vidíš to?Už se ženou.
Neboj se,
jsou jen duše ozvěnou.

Vyčkávej stále,
našlapuj tiše,
blíží se k tobě
zkažené duše.
.
.
.
Jsou tu již.
Naříkej nehlučně,
vždyť brzy uvidíš,
kam vedou bludiště.

Seznam se s mými přáteli.
Vidím,že znát tě nechtějí,
prý zlá jsi na ně byla,
ale je to tvoje vina?

Nesnaž se tvářit mile,
přišla jsi sem do téhle chvíle,
abys pochopila provinile,
že nikdy ti nesednou moje brýle.

Křičí,kopou,žhnou,
nezapomeň,jsou ozvěnou.
Haj pravdu svou,
následky stejně tě neminou.

Neplač,zlato,
bo přijdou znova,
už neukonejší tě má slova.

Možná je čas to skončit,
sundej si je a vrať je,
"musím si odskočit",
samozřejmě poznávat se.
.
.
.
Stojím tu před tebou,
už nejsi jen ozvěnou.
Možná i ty,jsi jedním z nich,
co i v brýlích mých
nepochopí můj ironický smích.