31. X. 1982

Hledám-li něco v životě,
je to především cit a láska.

Už několikrát jsem jí byl blízko,
ale následoval pád (kolikátý už!).

V tuhle chvíli se cítím strašně sám.

Jak opuštěné obrazce na planině v Nazce,
smysl mého bytí pálí jak ocelový nůž.

V této chvíli,
někde na hranici mezi štěstím a zatracením,
cítím obrovskou sílu,
která mi pomáhá život pochopit,
rvát se za něj, ať cokoliv se stane.

Myšlenky mě řežou,
nevím co chci a kam patřím,
jen křížek na krku a vlhkost v očích mi nelžou.

Je to smutné i směšné,
stále tě vidím,
a snažím se zapomenout.

Nejde to,
musel bych nejmíň 5x vesmír obeplout.

Píšu a je mi líp,
vždyť je hloupé život zatratit!

I když dávné světy se nevyvarovaly těchto chyb.