Bolíš mě...

Bolíš mě

tak, že do tvých
příliš jemných zad
vyťukávám morzeovkou
prosbu aby si se
pokusil už tak nesmát...

Jenže
víš
je těžký nevidět tě
znovu se rozesmát.

Bolíš mě

tak, že si tě už
ani nedokážu namalovat
v mých dlaních.
Jsi pak jen zažloutlý negativ
a já pro tebe umírám
v tvém adresáři.

A tlačí ten dotek,
který se nesnaží
utěšit
a nebo to, že
mě prostě přepíšeš
jako jednu z těch tvých
nejdramatičtějších povídek.

Bolíš mě

a nenávidím všechny ty
moje "kdyby"
co chodí mi po bytě.
Možná, že je to
jen ranní smutek a
skládání poklon
v té absurditě.

Pálí to
když vím
že se za chvíli rozprchneš
a beze mě
zestárneš.

Bolíš mě

a vím, že si nikdy
nebyl udělaný pro mě.
Tví rodiče to
asi takhle nechtěli.

Je mi nevolno,
a nebude to jenom tou
špatnou kvalitou červeného vína.