V prstech viny

Tvé věty umrzají na blatníku,
když přecházíme kolem.
Trochu slepoty v uzavřeném kruhu kroku
zabije jen slovo,
nic víc.
(Ve mně ani není.)

Drtíme si klouby
od malíčku
po kotníky
ve spletenci předvčerejších citů.
V tělorytu okamžiku
zrovna tak jako vymleté pohledy,
jako domnělé tváře se jmény milenek,
jako svíce, když ji z tvého dechu zebe (až k pláči)
otáčíme tím kolem kolotoče
trochu příliš nevědomky.

Podej mi trávu, ... lásko (...?).
Ještě neznám hebkost zimy ve článcích svých prstů,
ještě neznám hebkost zimy v prázdném gestu,
ještě trochu stříbrného chmýří...
Vyfoukej mi pampelišku
do mlčení hadích stesků kolem dokola,
co nosím na vějíři.

Vztáhnu ruku po dotyku s nebesy,
či kamsi nahoru, kde fouká umdlévavé světlo.

Zazvoní rákos,
proběhneš rukávem
jak šedá myška
a zítra zase vyjde slunce nad strništěm parku nemocnice
o něco bledší.