O smutku...

Pohledná tvář,
obrácená k luně..
Teď dívá se k nám,
s pohledem, co stůně..

Ve dlaních smotek,
nesoucí barvu bílé růže
a slané slzy,
kanoucí z nitra tiché kůže..

.. Na papír písmena nesoucí..

Proč tolik slz..?
Co smotek ukrývá..?
Jak ostý nůž,
ranil jí přímo do živa..

Nechytá slzy..
Nechá je dopadat..
Jakoby chtěla..
Z papíru všechno vymazat..
A bolest nechat odplavat..

Chvěje se chladem..
Zmítá se bolestí..
Oči má rudé..
Chtěla by za štěstím..

Proč člověk má ten dar,
ze srdce tvořit cár..

Rozdávat druhým neštěstí
a svírat ruce do pěstí..

Pohledná tvář..
Obrácená k luně..
S pohledem - co stůně...