Komu patří pláč?

Komu píšeš tvé něžné básně,
popisuješ své tajné vášně.
Já netrápím tvé jemné city,
mě nemohou být určeny.
Trápení mám každý den,
když tu nejsem vyslyšen.
Srdce už mám na pět dílů,
servané ze všech těch rýmů.
Jiný člověk, jiná láska,
je mi cizí má tajná kráska.
Nechci říkat navždy sbohem,
ty jsi mým vysněným domovem.
Už nemohu dále říkat,
že jen idiot od tebe může utíkat.
Určitě nikdy nebudeme MY,
protože nejsme zamilováni.
Jen pár slov to není život,
pláču pro tě, jsi má radost.
Co mám dělat, když jsem tu sám,
srdeční kolaps denně prodělávám.
Jak vyjádřit ti lásku svou,
pro mou krásku andělskou.
Žádný lékař, žádná sestra,
neuzdraví má trápení slova.
Píši básně poslední,
i s mou láskou nevyslyšený.
Nemá cenu psát pohádku,
když si vážu svou oprátku.
Proč tvé něžné trápení,
skončí vždy bez odpovědí.
Neplač dále jen pro nás,
nezraní nás žádná citová hráz.
Jsme chlapy blbý, idioti,
když nevíme jak milovati.
Nevíme, kdo je naše štěstí, láska,
jen ty jsi má tajná kráska.
Ale nechme už těch hloupých řečí,
ty jsi ta, co tady brečí.
Prosím utři si své slzy slané,
prosím usměj se jednou na mě…