Nostalgie

Pohltilo mě měkké přítmí,
jak už to v barech bývá.

Znuděný a smutný kus dubového dřeva,
jemuž teď leží u nohou spousty holek,
ohořelé vajgly,
a zbytky svědomí plovoucí v alkoholu.

Hlava nasakuje tu tragikomickou atmosféru
mezilidských vztahů.

Nohy splnily svou povinnost,
a ústa objednala ferneta.

Ruce také konečně našly práci,
hladí decku,
jejíž odlesk zraňuje panenky.

Discohudba drtí mé vlastní já,
to já, jež neví proč.

Zraňován svými 24 lety a studiem,
mám v kapse bůra,
a pro holky jen podezření.

V lásku už stejně přestávám věřit,
ač ji stále hledám.

Jsem něco mezi šílencem,
pomateným vlastními smysly,
a géniem,
kterému leží u nohou stovky lidských duší.

Barva barového skla připomínající smrt,
(kde jsem to proboha vzal?),
se vysmívá životu a kurvičkám,
všem lahvím s červenou vinětou,
zkrvavenou nevinností panen.

Šest stěn a jeden východ,
za nímž čeká tvrdá pěst,
spravedlivého života.

Monotónností a tmou podepřený život,
nebo jak to vlastně říkají?

Užívat si?

Musím už jít.
Sklenka je slaná.