Zatmění

V očích hoří ti touha,
poznávám se v plameni,
jsem cár papíru,
zmuchlaný lístek na vlak
prošlého čekání.

Zapletený do snů,
při občasném zatmění
zvedám hlavu ve stínu slunce.
Vylétám pak z okna domu
od lůžka ženy a postýlek dětí
k tobě do oblak.

Tam něha hoří proudem
až hvězdy tají,
pod kvetoucí jabloní
spadané polibky
plnými hrstmi
rozdáváš.

Sežehlý na prach
v objetí
perutěmi prstů
proplynu s větrem

zpátky dolů.