„Tak cáluj dál“!

Kam se to ženou lidé v bílých pláštích,
vymývat mozky jdou nemocným,
„způsobů dočkali jsme se zvláštních,“
s chorobou stal se člověk bezmocným.

V dlaních své poslední tři pětky skrývám,
„snad nezemřu dříve než zaplatím,“
dej Bože dobrý ať ještě chvilku vnímám,
s hrůzou se v hrobě potom obrátím.

O úctě k člověku jsem vždycky snila,
důvěra v lékaře ta zanikla,
chamtivost zloba se v nich probudila
„lež pravdu sprostě přefikla.“

Příroda volá nás k sobě vážení,
kam všechen rozum jsme poskládali?
V nemoci pomůže snad více koření,
to nám ale páni nahoře zakázali.

Nic už nám nezbylo, jen prázdné ručičky,
je to jak z filmu u „ POKLADNY STÁL,“
vzali mě podpažní francouzské berličky,
se slovy – zdravá, nemocná, „ cáluj dál.

Šetří se stále na nesprávném místě,
páni se bojí o prachy i plná koryta,
lže se nám, tohle vím zcela jistě
a spravedlnost je jako děvka poblitá.

Stydím se, i já jsem modrý anděl byla,
ty platby u lékaře jsou pěkně pitomý,
kéž by to naše vláda laskavě pochopila
a sáhla si raději do svého svědomí!

Nač mají tak veliké platy a důchody?
trhají od huby chleba našim dětem,
jsou tu jen samý hnusný podvody,
co se to děje s tím naším světem?

Sametová revoluce i srdce pana Václava,
leží zbité na opuce, „a já jsem víc než naštvaná.“

© 2008, Sidy