Praha-ha-ha

Po době delší,
jsem v Praze.
Zde však prší,
a není tu blaze.

Sedím si na lavičce,
u divadla národního.
Řádky píši ze štětce,
pro mě posvátného.

Prší, furt prší,
píší řádky tuží.
Mám mokré uši,
až mě tíži.

Město mnoha možností,
a proti mě bezdomovci.
Sedí si tam, a je jim pomoci,
ale oni mají tu svou tendenci.

Tendenci o smyslu života,
žijí si odlišně naprosto.
Stát jak kůl v plotě, jim neva,
pro mě je to však velké sousto.

Že stát není schopen se postarat,
o své lidi nemovité.
Skupina bezdomovců, bude se střádat,
a obtěžovat lidi pracovité.

Mě zatím neotravují, však,
není to pěkný pohled.
Není to ten praví, šmak,
mít je na dohled.

A tak se ti směji Praho, ha ha ha,
ty si už dávno ztratila přirovnání „zlatá“.
Pro mě si už jen dost chabá atrapa,
našeho českého, patrona.