Už měl hluku dost

UŽ MĚL HLUKU DOST

zabil mou naději
odvrhl nešťastnou duši
udělal to v jediném
kratičkém okamžiku

a pak najednou
mírumilovně pokuřoval
ze své otlučené dýmky
a plnil vzduch jedovatým plynem

já bych nejraděj
zalezla a schovala se
do skuliny v podlaze
a zasypala za sebou
cestu ven kamením

on však se tvářil
jako by se nic nestalo
na chvíli se stal
pohyblivým pískem
dusícím slibnou úrodu

v jeho očích plál jas
světýlko radosti
duše se vznášela
vysoko nad zemí

kdyby jen mohl
létal by vzduchem celý
ale snad ho trochu tížilo
všudypřítomné svědomí

zavládla mizérie
svědomí vydávalo pach
který vyvolal mnoho snů
jež se nikdy neuskutečnily

chtěla jsem zaútočit
bránit si to své
ale při pohledu na něj
jsem se raděj stáhla

kráčel velmi pomalu
k metě svého života
neměla jsem sílu
srážet ho na kolena
kousíček před koncem

odcházel potichu
tu a tam něco zamumlal
možná už to ani nebyl on
možná to byly hlasy
přicházející z druhé strany

vždy až s velkým hlukem
dosáhl toho, co chtěl
možná právě proto
odešel tak potichu

už měl hluku dost