Cesta po řece

Chvíle bezbřehé
zalily pramici čekáním
v řece života.

Pádluji až k zalknutí,
přes kamenné lavice
hučivou peřejí
vzhůru k pramenům
mládí.
Znaven k smrti,
aby břehy alespoň na okamžik
postály.

Dna mostů obrostlá rzí,
dny jež míjím,
hlavu mi zaklání
kolovrátky modliteb k ocelovým mrakům.
A týdny zákrut v již líné řece,
úhoři v bahně se třoucí,
kradmo s nimi rozmlouvám,
bych neposlouchal zpustlý dech.

Příbřežní jilmy nepomohou,
nohama drží se nejisté hlíny,
jen pokynou větvemi
a vzdalující se lidé
sotva mávnou.

Některé řeky beztak ústí do moře
stržhlavým vodopádem.