Vzpomínky

Stojí mi to za tu sílu a za ten strach,
kterej ukrývá se ve mě, nejde vrátit čas,
nikdy víc, nikdy kam -nikdy tam nikdy k vám,
nehledám zázraky -jenom vzpomínám.
Na svý sny a lidi co kolem sebe měla,
najednou už nemám z přítele je nepřítel,
koukám zpět, ohlížím se za sebou,
vidím tváře bez úsměvu jenom mlhu šedivou,
ty co jsem milovala, vkládala do nich naději,
se ke mě zády otáčí, cítím jejich pohledy,
co jsme spolu prožili, mizí v prachu času,
slzy tečou, slyším zbytky vašich hlasů,
dostala jsem první ránu, nevěděla jak vstanu,
jenže je to boj a já tady chci vládnout,
jděte z cesty vzpomínky, já musím jít dál,
cítím z vás jen bolest, ale pár si uchovám.
Přicházim s novym textem, novou show.
Specifickou kvalitou.
Bolej mě věci, co se staly, přesto na ně vzpomínám.
Proklínám minulost, zavírám oči, nevnímám.
Nestíhám! Rychlej sled událostí. Utíká mi čas mezi prsty.
Každá vteřina se počítá. Počítá! A tak nesmí bejt jen zabitá.
Rozbitá linie v osudu, v hlavě zarytá. Chci bejt sama.
Otázky si pokládám. Sama si odpovídám. Sama sebe se ptám.
Pořád jsem to já! Pořád vnímám! Pořád žiju! A dále odpovídám.
Dokud bije moje srdce, energii vzívám.
Na ty co mam ráda nikdy, nikdy, nezapomínám.
Vzpomínky zůstávaj jsou jako živý obrazy,
pohledy do minulosti se slzou v oku se odráží.
Znovu a znovu vzpomínám, když chodim večer domů.
Po zaprášenejch ulicích za zvuku šumu velkoměsta,
žiju jeden sen, žiju jeden okamžik,
bohužel žiju jenom jeden život!!
Nechci ztrácet čas,
ale i proto možná vzpomínám,
proto se nesměju lidskejm katastrofám,
nejsem morbidní, i když se to někdy může zdát,
osudem na kolena sražena mnohokrát.
Nestíhám temno žití uvědomuju si smrt,
popsanej papír vzpomínek prosím osude MLČ.
Není nic co by mohlo vrátit promarněnej čas,
proto vzpomínám a dělám věci na doraz.
Podej mi ruku ať touhle cestou nejdu sama.