Tak o životě a o nás...

Sedím sám a nad životem hloubám
a minulost má ve snech se mi zjevuje
A duše mých dětí jejichš lásku zkoumám
den po dni se od Té mojí vzdaluje.

Tak hloubám nad života klokotem
který i mojí vinou zkažený
teď vidím tam jak odpad za plotem
a já stále ploužím se tu po zemi.

Co s životem jenž nemá pro mne hodnoty
tak uzavřen tu ve čtyrech zdech a sám
zas upadám a vracím se do sloty
a někdy nevím zdali ještě chuť žít mám.

Proč jiní ač špatní a nehodní
tu žíjí si v pohodě a dobrém rozmaru
a druzí jsou chudí,sami či nemocní...
a přec oni i já se s osudem poperu.

Jak dál směřovat a řídit kroky své
jak to špatné na krásné předělat
jak vše co vůkol zkažené a nakyslé
na příjemné a sladké udělat.

Je pravda,že ze snů se nedá žít
ale bez nich je život fádní
je krásné když lidé umí snít
ti co to neumí jsou jak led chladní.

Tak věřím,že ta chvíle ještě příjde
a já poznám co je to štěstí
a to v co tolik doufám jednou vyjde
když má duše si bídou osudu cestu klestí.

Vladyka 08