Tou nekonečně dlouhou

Jdu nekonečně dlouhou klikatou cestou, jdu do kopce i z kopce.
A strniště, které musím překonávat mě bodá, jak tak dál jdu sám….
Cíle nevidím, možná že nejsou a na tu cestu mi svítí jen černé slunce.
Slova jenž věčná jsou, začínají a končí takto: jen ji rád mám....

Desítky dlouhých nocí, které jsou vyplněné sny.
V nich vidím její přízraky, oni se mi vysmívají.
Já stojím tam opodál a chci vrátit zpátky staré dny.
Při pohledu do jejích očí, mé tváře slzy omývají.

Nade mnou černo-temná obloha o hvězdy obrána.
Smutná krajina-chodníky bez chodců, stromy bez duše.
Místo křehkých zpěvů ptáků, smrtí tu zpívá vrána.
Déšť se snáší na zem, jen místo vody, ze slz jsou kaluže.

Procházím prázdnými ulicemi, kde ani živáčka nespatřím.
To proto, že místo domů s zahradami, tam hroby s kříži stojí.
Jen jediný pohled do tich „cizích“ očí a už vím kam patřím.
Stále chodí za mnou, a já otáčím se, to já jsem ten, co se bojí.

Vítr kvílí v korunách stromů a s větvemi si hraje,
Tak jako láska a život si hraje s námi.
V slzách deště mizí mé daleké vysněné kraje.
Všude temno, vše zakryto oponami.

Láska skonává a mění se pomalu v šílenství.
A z něho, jenž kdysi byl šťastlivec, stal se blázen.
Kde jest to, co pro něj bylo vysněné království?
Kde je ta, kvůli které byl kdysi tolik šťasten?

A znovu slzavý zrak obrátí ku jejímu zraku v dáli.
Tu znovu vzpomíná na ty chvíle, kdy naproti sobě stáli.
Znovu, vše dokola si promítá, to vše se mu ve vzpomínkách vrací.
A znovu vše si vyčítá a naděje v lepší zítřky se v bolestech již ztrácí.

Na dobro….

Dál…..Tou nekonečně dlouhou….