Vlčí duše

Bolestný výkřik temné noci,
puklé srdce bez pomoci.
Rozervaná duše vlčí,
jež se v koutě právě krčí.

Zavírá oči, odvrací tvář,
připadá si jak největší lhář.
Nevinnost sama, přesto pyká,
nic nespáchala, avšak vzlyká.

Duše zrazené vlčice
trpí ze všeho nejvíce,
když na měsíc vyje,
sotva dýchá, sama žije.

…Opuštěná, všichni odešli…

Ale proč? Protože znala
tajemství, které šeptala
po večerech stromům.
Něco, co neměl nikdo znát,
nepřítel, ani největší kamarád.

Příběh o duši vlčí,
který brány mysli otevírá,
i když bytost mlčí,
do sebe se uzavírá.

…Znala svojí podstatu…