Hnus v lidské dusi

Kap, kap, kap…
Ze stropu kape sliz,
V důlcích bez očí,
Matně leskne se hnis.
Chapadla mokrá,
Lepkavá krví
Obtáčí tělo co úpí
A ječí.
Zmítá se v křeči,
V ráně od injekce.
Puch zvratků z rohu,
A výkalů mnoho
Na dřevěných parketách.
V rohu stojan s lebkou
Z vosku a knotem na čele.
Na stropě obraz, sloupaný téměř,
Znát však jsou na něm tančící andělé.
Plevel mezi parketami,
Uhnívá pomalu.
A pod sochou bez hlavy,
Mrtvola v alobalu.
Louže vody, co páchne jak smrt,
Rozlévají se po zemi.
Hodiny u stěny, oprýskané velmi,
Tikají hlasitě, jak bušení kladiv.
Mají v půli prasklý ciferník.
Ve dveřích co kdysi se honosně skvěli,
Dnes díry po kulkách
A vyvrácená prkna.
Švábi a vši stepují na okně,
A v děravých botách
Kostry malých myší.
Vedle bot, záchodek špinavý
A zápach se line z něj ven,
To dítě utopené uhnívá v něm.
Ve tmě oči, co svítí rudě,
Pohlíží na svět co kolem je.
A smích, snad z pekel,
Nese se zkaženým vzduchem,
Jak závan petroleje.