Melancholie 2

Až poslední paprsky slunce zlatavého ozáří hřebeny hor, ty konečně vstoupíš do snu mého.
Slunce žár do očí pálí,
přivíráš víčka a usínáš.
Tvůj a můj sen splynou v jeden.
Sen jeden, jěž se nám oběma zdá,
není to noc bezesná,
ten mně i tobě myšlenku dá.
Tobě myšlenku na mě,
mně myšlenku na tebe.
Myslím a doufám, vzpomínám a zoufám.
Celý čas ten čekat,
až zas slunce ozáří zem
a já spatřím ten překrásný sen.