Červená je pro býka

Jako lístek ve větru vztekem se chvěji,
pěstí rozdrcuji kávový bob v beznaději.
Už je z něj Jihlavanka mletá, která voní,
však moje srdce vztekem slzy roní.

Jsem rozčarovaná a rozdmýchaná jako popel v kouři,
vnitřní emoce mnou procházejí jako loď divokou bouří.
Celý svět bych nechala rozpít ve skvrně na pijáku,
a koupila si lístek na tu katastrofu - zkouknout do bijáku.

Jako ten poslední divák z přeživší lidstva.
V mém srdci už není pro toleranci ani kousek místa.
Žiju v rodině, která nemá pro nikoho pochopení,
chodím s klukem, který se jen za svýma zálibama honí.
V práci jsem jen zrnkem z onoho kávového bobu,
všechno mě štve a cítím jen zlobu.

Chvěju se, vnitřnosti mám jak kovadlinu která buší,
měla bych prý naslouchat, to že dívkám sluší.
Vzpínám se všem, kteří negace kolem mě šíří,
jsem vztekem stejně krutá, jako jedovatí štíři.