Vojáci

Vojáci stateční do války voláni,
Po cestě kráčí jak jeden muž,
Z vysokých hradeb je slyšet sténání,
Slzami žen je skrápěna strž.

Jdou s hlavou vzpřímenou, za krokem krok,
Na silných pažích pušky se houpou,
Bez jídla, bez vody putují rok,
V mohutných řekách občas se koupou.

Když dojdou na místo, bojiště krvavé,
Osleplí únavou k zemi se kácejí,
Ve chvilce krátké své nohy bolavé,
V chladivé vodě s úlevou máčejí.

Však za pár sekund dorazí rozkazy,
„Co se tu válíte jak malé děti?“
Tomu, kdo umře umístí do vázy,
Kytici smutných, hřbitovních květin.

„Vstávejte lenoši, připravit zbraně!
Však já vám ukážu!“ Huláká kapitán,
„Vpravo v bok, nabít a teď už na ně!! “
„Zbabělce zastřelím, když bude nachytán“

Vojáci běží do centra boje,
Na této cestě mnoho jich padne,
Ostatní stanou uprostřed roje,
Poslední naděje úplně vadne.

Bezvládná těla ležící na louce,
Smrtelný vítr nad nimi vane,
Jen žluté růže ve vánku třepou se,
Na jejich květy rudá krev kane.

Zemřeli zbytečně? Rozhodně ne!
Zemřeli za věc, ve kterou věřili,
Určitě věděli, že se to stane,
Přesto se bez boje předčasně nevzdali.

Patří jim obdiv za jejich statečnost,
Zemřeli za to, co nad vše milovali,
Hrdiny z nich udělá skutečnost,
Že život svůj pro druhé darovali.