Záblesk jednoho rána

Záblesk jednoho rána

Ospalé ráno a ty jdeš sám opuštěnou ulicí,
všichni spí ani jedno světlo v oknech ještě nesvítí,
pocit samoty zdá se být tak blízko,
přemýšlíš nad sebou,
lidmi, které sis myslel, že znáš,
- nad mámou,
která nešetřila a vždy zasadila tu nejhorší slovní ránu,
- tátou,
který věčně pil, až ke smrti přistoupil,
- kámošem,
se kterým sis už jako malý hrál,
- za to teď?
V noci,
tam na perifeii aut za zeleným obzorem,
tam on nyní krade,
i když před časem za to na každého lál..

Objevil se první paprsek slunce,
jakoby mi snad připomněl její plavé vlasy,
které se vždy tak nádherně hřejivou barvou smály
a vítaly spolu se mnou tu životadárnou nebeskou kouli.

To bylo tehdy
- dnes je však dnes.

Jdu sám,
přesto s myšlenkou na tebe.
Byla jsi ozdobou mých všedních dnů,
s tebou jsem cítil,
že žít má smysl,
že smát se mohu
- i když vlastně nemám proč..

Rád bych teď řekl,
: "Krásné věci nekončí",
však nemohu.
Měla jsi vše,
měla jsi mě,
ale mělas také Jeho,..!

...

Proč?