Kráska z přechodu.

Opilý čerstvým vzduchem,
zaslepený barvami pozdního podzimu,
s žaludkem plným rýže,
a jiných zbytečností,
mozek již myslel ma zimu,
otráven a zhnusen svojí zbytečností.
Protivně červené světlo semaforu,
symbol zákazu,
pouští na chvíli opět zelenou,
barvu svobody, života důkazu.
Hmm, svobody!
Ta se právě změnila v pouta.
Nos zkopíroval hromosvod na protějším domě,
a nohy neposlechly semafor,
dech a srdce se zastavily ve mně,
ti dva nádeníci věčných metafor.
Stála tam!
Ideál mého chorého mozku,
stín rozvětvené fantazie,
stíhaný úzkostmi a pláčem,
pořád živená,
zatím nedostižná naděje,
stále se rozbíhající proti zdi.
Znova a znova!
Znova rozsvěcovaná naděje stojí tu!
Hněď jejích panenek,
a vůbec její všechno,
sympatie dává navenek.
Bože můj, to temno!
Klaksony aut,
co to se mnou bylo?
Snad za to mohla ta rýže,
teď už je to zase jedno.
Funebráci budou stejně pořád v černém.
Svítí červená…