Když myšlenky lžou..

Potulovala jsem se v cizím světě , městě
nebo to byl cizí sen?
Už nevím.

Sametový háv dávno přešlé půlnoci
a střevíčky vyťukávají pomalou melodii myšlenek
..máme k sobě všichni tak daleko a v sobě pusto,
jako tady v této ulici..

Na rohu,
pod úrovní silnice zablikala malá bludička,
mrkla a postrčila mne do vrzajících dveří
..dej si víno a poslouchej..

V přítmí líně se vznášejícího šedavého kouře
jsou jen dvě bytosti,
tři dny neholený barman s knírem
a červenou košilí,
žena neurčitého věku s cigaretou v ruce,
drnká na historické piano
a smutným altem vyžilé šansoniérky zpívá.

..posadím se na barovou stoličku..

Přerostlý knír mi mlčky přisune skleničku čehosi
a ona zpívá,
jen tak , pro sebe,
o zbraních , co vítězně se ježí jen na druhé straně,
o touze po prvenství , po štěstí
po absolutní vlastní pravdě , která radila se s pýchou
a nasoukala se do bílého dne,
o lehkovážném předpeklí a odvaru hořkého rozčarování,
o lásce , která je hebkým přeludem
měkce obetkávaná souhrou oblačnosti,
o něžnosti a pokoře , když vítá sudbu neodvratnou.

Poslouchám s němou prosbou na rtech
..nepřestávej , zpívej dál..

Střídavě si s knírem naléváme
( do už upatlaných skleniček )
chuť žhavého slunce , sladkých jahod
a první kuličky deště.

Když myšlenky lžou
stačí nepatrný dotek prstů a tichý pohled
..máme k sobě blízko a uvnitř už není pusto..