Opuštěná...

Opuštěná,
nikým neviděná, neslyšená,
pomalu kráčí ulicí.
Noha nohu střídá,
tvář bledou jak' křída,
marně se snaží pousmát.
Slzy po líčkách jí stékají,
jedna druhou dohání.

Opuštěná,
nikým neviděná, neslyšená,
pomalu k cíli se blíží.
Už nemůže dál,
už nechce, není proč.
Je rozhodnutá.
Musí se to stát.
Musí to udělat.

Opuštěná,
nikým neviděná, neslyšená,
na kraji skály stojí,
do dáli svůj zrak upírá
- naposledy se kolem sebe rozhlíží.
Ach, ta krása, ta krása tady kolem
bude jí chybět.

Opuštěná,
nikým neviděná, neslyšená,
naposledy čerstvý vzduch do plic nabírá,
naposledy své uplakané oči zavírá...

Chce zemřít.

Opuštěná,
nikým neviděná, neslyšená,
vzduch v plicích, oči zavřené,
na kraji skály stojíc,
poslední sbohem sama sobě říká.

Opuštěná,
nikým neviděná, neslyšená,
nad okrajem skály se naklání.
V duchu už cítí, jak padá, jak letí,
jak jí vítr vlasy hladí...

Teď.
"Teď!" řekla si, a letí.

Opuštěná,
nikým neviděná, neslyšená,
pevnou zem pod nohama ztrácí
- padá.

Opuštěná,
nikým neviděná, neslyšená,
teď může aspoň na chvíli
letět jako pták.

Jenže nic není jen tak.
Už neletí, nepadá
- čísi pevná ruka ji kolem pasu objímá.