Nejhezčí ztracená věc

Jako prostý stín co z temnot vykukuje,
není vidět, přesto ho cítím..
Jako prázdný, nahý klín co provokuje,
jako mrtvola v rozkladu zaházená jarním kvítím..
Jako černé kapky rozmazané řasenky,
co se slzami se hroutí nocí,
jako šmouha od nejlevnější rtěnky,
náš vztah mizí s bezmocí...
Ty jsi ta nejhezčí věc,
která se mi před očima ztrácí,
vzteklá, bouřlivá přec
milá a křehká, že pod nočním vánkem se kácí.
Řekni, jak mám prosit, aby si mi odpustila?