Uzavřenost, aneb místo srdce kámen

...Temnota...chlad...strach...
vše promění se v pouhopuhý prach
a povznese se do výše, nadnášen vánkem,
padne na druhého a pohltí ho věčným spánkem.
...Ticho...ach, to věčné ticho...
tíží teď mé uši,
zatracuje mou duši.

+ + +

Již snáší se k zemi ranní rosa-
všechna zeléň, všechny květiny slzami zkropené.
Opodál ve smaragdové trávě leží tělo krví zbrocené.

Neplač...je pozdě plakati pro rozervance,
jenž život si vzal.

..Sebelítost...utrpení...samota...věčný žal..

Kéž by se objevil člověk, který by ho těchto
myšlenek zbavil,
vše by za to dal,
vše by obětoval.

Leč je pozdě, na tělo slétá se divá zvěř,
pojídá vše co se dá,
ale jedno...jedno zde navždy setrvá.

Srdce, jež není schopné pozřít žádné zvíře,
ani Matka příroda.
Srdce, jež proměnilo se v kámen...

Kamenem bylo po celý jeho život,
sužoval druhé,
utrpení působil,
nedokázal vykouzlit úsměv na ničí
ani na své tváři.
Bloudil světem jako tělo bez duše
a duše bez těla.

Jeho srdce kamenem bylo,
je a kamenem navždy zůstane
a z kamene srdce se už nikdy nestane
...nestane...už nestane...

+ + +

A ty člověče, jenž čteš tyto řádky,
neuzavírej se do sebe, komunikuj,
užívej života.
Jestliže se uzavřeš a budeš žít ve svém světě,
věz, že pro tebe nebude již cesty zpátky.